Obědy už jsou dávnou minulostí, ranění jsou ošetřeni a zotavují se, přeživší obsluha rovná židle, leští sklo a příbory, přepisuje tabule z polední nabídky na odpolední kafé & kuchen a ve zbývajících minutách chce stihnout cigaretu, oběd a záchod (seřazeno sestupně dle priorit). Obědvá se to, co zbylo z meníček (pokud něco zbylo), málokdo má odvahu se po kuchařích, kteří právě odstravovali 380 lidí, dožadovat něčeho speciálního. Zpravidla ve chvíli, kdy personál dosedne k jídlu, se začnou scházet turisté a rodinky na odpolední posezení. Začíná intervalový trénink v běhu, kdy dvěma spřáteleným rodinám s 5 dětmi nestačí 3 číšníci. Pro 4 dospělé a 5 dětí objednají 3 piva, vineu, 2 kachny, 1 květákové placky a 1 svíčkovou, kterou chtějí rozdělit na 5 talířků. Marně se paní snažím vysvětlit, že pro 5 dětí je 1 svíčková málo, stojí si ale za svým a poučuje mě o tom, kolik toho takovéhle děti snědí. Zatínám zuby a rekapituluji objednávku. „Pro děti něco k pití?“ „Ne to je dobrý, oni mají svoje,“ odvětí mi druhá maminka a z kabelky o objemu 60 l vytahuje 5 jupíků. Nezdráhá se ještě poprosit o brčka. Sedmkrát se zhluboka nadechnu a jdu tento skvost nahodit do kasy. Kuchaři nestihli ještě ani pořádně vychladnout a už slyším z open kitchen lítat jednu pussy za druhou. Mám strach jim jít vysvětlit, že za to opravdu nemůžu, riziko újmy na zdraví je moc vysoké. Na servis 4 jídel potřebuju asistenci 3 kolegů. Společnými silami zaneseme tatínkům kachny, jedné mamince placičky a 5 dětem ušpiněný talíř od 1 porce svíce. Rodička na mě kouká, jestli jsem jako nespadla z jahody a mě nezbývá než odvětit, že jsem jí na to upozorňovala. Doobjednává druhou svíčkovou. O 10 minut později pak ještě jednu kachnu. Kuchaři mě opět milují. Doobjednává také 1 kofolu. Po donesení druhou a dvě minuty na to pivo. I barman mě miluje.
Personál, nosíc vařící kávy, kličkuje mezi rozjívenými dětmi, s výrazem týraného štěněte se snaží rodičům vysvětlit, že opravdu nemůžou běhat barmanovi pod nohama a nabízí jim omalovánky a pastelky. Rodiče se tváří pohoršeně, že restaurace nedisponuje malířským plátnem, paletou, klouzačkou, bazénkem s balónky, chůvou a jednorožcem, chtěli si přeci v klidu popovídat. Plačící děti dál nechávají chaoticky běhat mezi stoly od kuchyně až k baru.
Přijde na placení, a tak se standardně ptám, zda bylo všechno v pořádku. Rodiče jsou nadšeni, vše vychvalují, kachnička byla křupavá a pivečko osvěžující. Poprosím je tedy o 1996 Ká Čé. „Jé, to tak blbě vyšlo,“ pokouší se pán o humor. Mám chuť se přidat k jejich dětem a brečet a běhat dokola po restauraci. Nebo aspoň brečet, naběháno mám díky nim už dostatečně. Rodina odejde a já 15 minut uklízím následky jejich návštěvy, odlepuju brčka z okna, otírám olepené židle od kofoly, stírám svíčkovou ze zdi a sbírám knedlíky ze země. Dovolím si také uklidit 5 prázdných lahviček od jupíka.
Během tří hodin se z kávovaru, barmana i kuchyně kouří, zjišťujeme, že nemáme dostatek skla na latté, obsluha vysvětluje hostům, že pikolo neexistuje a snaží se rozklíčovat jednu z největších záhad gastronomického světa – co je „normální kafe“. Tržba naskakuje po korunách, zato naběhaná vzdálenost po kilometrech. V restauraci to vypadá jako v mateřské škole, zcela výjimečně né kvůli chování personálu. Věkový průměr všech lidí v prostorách se pohybuje někde okolo 6,5 roku. Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale jsem šťastná, že se do mého sektoru usadila skupinka 34 Němců. Věkový průměr se tím zvedá na přibližně 98 let. Smích mě velice rychle přejde, protože skupinku zaujala naše tabule KAFE & KUCHEN a dožaduje se 34 kapučín. Barman přemýšlí o sebevraždě a proklíná toho, kdo vymyslel tuhle speciální nabídku. O sebevraždě přemýšlí i cukrář, protože mu v kuchyni přistál bon s 34 porcemi palačinek. Platit si přejí samozřejmě každý zvlášť. Jsem nadšená a zjišťuju, že mi dochází zásoba drobných z obědů.
Je 17 hodin, za chvíli začnou večeře a v mém rajónu je aktuálně poslední jeden stůl. Slečna si přeje latté mačáto, ale místo kávy sáček čaje, zajímá jí také nabídka našich džusů. Vyjmenuji jí všechny příchutě – pomerančový, hruškový, jablečný, višňový, jahodový a černorybízový, načež mi odvětí, zda nemáme grepový. Třeba je to mystery shopper a zkouší, jestli jsem na nějakou příchuť náhodou nezapomněla. A třeba taky ne. Zakrývám tik v oku a zopakuji nabídku džusů. Nakonec mě požádá o kohoutkovou vodu, zdarma samozřejmě. Tu bohužel také nenabízíme, a tak se shodneme na lahvové. Paní si po dopití lahvičku dojde ještě 3x doplnit na záchod a nechápe, proč jsem jí tu vodu nemohla nalít a donést rovnou já.
Jejího přítele zajímá, jaký je rozdíl, mezi světlým a tmavým pivem a když mu přinesu černého Kozla, tak se ptá, které z těch piv to je. Opět dojde na placení, nesu desky s účtem a pokládám je na stůl. Pán mi dává přesně 149 korun, mrká na mě a hlásí, že dýško nechá v deskách. Snažím se netvářit moc nadšeně, abych tringeltdávajícího hosta nevyplašila a taktně odcházím zpět ke kase, dávajíc jim čas na přepočítání rodinných úspor. Nestihnu tam však ani dojít a vidím, jak pár peláší ven ze dveří. Se slzami štěstí v očích a nadějí v srdci otevírám desky a v tu chvíli mě po hlavě praští tvrdá realita a vrací mě zpět nohama na zem. A to ten den ještě zdaleka nekončí.
… to be continued
