Začaly prázdniny a s nimi jdou ruku v ruce letní brigády, které využívají zejména studenti všemožných škol a lidé, kteří nejsou ve své práci dostatečně vytížení a mají proto potřebu si ke svému hlavnímu zaměstnání přibrat ještě brigošku. A kam jinam jít pracovat než do pěkné restaurace se zahrádkou, žejo. Je totiž obecně rozšířenou fámou, že „pingla“ může dělat úplně každý a tak se mezi zájemci o restaurační výpomoci objevují opravdu rozmanití lidé od učitelek, přes maminky na mateřské až po studenty hudby. Úplně nejhorší kategorií jsou pak děti kamarádů majitelů podniků, kteří v zájmu podpořit přátelství zaměstnají kohokoli, navíc s hodinovou mzdou mnohdy vyšší, než si běžný číšník vydělá i s typama za den. Všichni tito lidé, neuvědomujíc si pravou podstatu práce na place, pak po dobu dvou až tří měsíců soustavně přidělávají stálému obsluhujícímu personálu práci, nervy, modřiny, popáleniny a v neposlední řadě ubírají chuť k životu.
Jednu takovou pomocnou sílu mi v 10 ráno přivede majitel restaurace na směnu. Je to sympatická asi tak 16 letá slečna studujíc gympl, která si k nám jde přes léto na měsíc vydělat nějakou tu kačku, aby pak mohla jet s kámošema na fesťák. To ji šlechtí, že nestahuje o peníze rodiče a chce si je vydělat sama, jsem přesvědčená, že ji velice rychle všechno naučím a bude mi plnohodnotným parťákem při masakrech na zahrádce. Šéf zároveň usoudil, že směnu s novou dočasnou kolegyní zvládnu sama a tak pro jistotu stáhnul moji plnohodnotnou kolegyni do jiné provozovny. Je 10:50 a za vraty již netrpělivě přešlapuje skupina asi 30 důchodců, kteří se po dopoledním trajdání po Praze potřebují občerstvit a uvolnit namožené svaly na nohách. V posledních 10 minutách se jí snažím vysvětlit číslování stolů, aby mohla alespoň objednávat, nicméně než se dochechtá určitě skvělému šéfovo vtipu, zhodnotí nepadnoucí mundůr a ošklivou barvu zástěry a dojde si na cigaretu, tak je 11:03 a já mám plnou zahradu lidí objednanou, namarkovanou a z poloviny zanesenou. Nechci jí práci hned ze startu znechutit, tak zatnu zuby a vysvětluju, jak to u nás chodí, jak se pracuje s kasou, kde najde lednici s nealkem a kde odměrku na víno, jak čepovat pivo a kam odnášet špinavý nádobí a taky, že všechno pití musí nosit na platu, a že vůbec nevadí, že ho neunese v jedné ruce, klidně si jej může chytit oběma. Mám upřímnou radost, když mi na všechno přikyvuje, že chápe, trochu menší radost mám už z toho, že je po obědech a kromě dvou soukromých telefonátů a sedmi stížností na vedro a bolavý nohy ještě neudělala vůbec nic.
Říkám si, že se asi špatně vyjadřuju a tak jí začnu dávat jasné povely, jako třeba „jdi objednat támhleten stůl, který tam už 5 minut sedí“ nebo „ukliď prosimtě tu dvanáctku, ti hosté odešli před čtvrt hodinou“ případně „ne nemůžeš jít na cígo, protože z těch piv ti spadne pěna, tak je laskavě nejdřív zanes na trojku“.
Všech 16 stolů na zahradě je obsazených a já nevím kam dřív skočit, za barem vybouchla bomba, sklo se válí už i po zemi, protože ho nestíhám odmývat, hosté si standardně sedají k nesklizeným stolům, mám hlad, musim čůrat a hlavně se potřebuju jít uklidnit na cigaretu, jinak tu hvězdu jedním ladným švihem neumytýho půllitru na místě zabiju. Se zatnutými zuby jsem přešla i to, že každou třetí objednávku spletla, v myčce rozmlátila snad polovinu veškerýho skla, i že díky ní mám manko 5 piv, 11 džusů a 3 coly, protože na sebe, na mě nebo prostě jenom tak do prostoru několikrát vyklopila celý plato, nicméně už mám podezření, že to dělá schválně, protože se pak vždycky jde na 20 minut zašít s tím, že se musí převlíknout. Poslední kapkou do mého pomyslného pohárku trpělivosti, o kterém jsem si po celém dni začala myslet, že je snad bezednej, je objednávka 5 lattéček, kterou mi s přiblblým úsměvem přijde oznámit na kuřárnu, kde se snažím jíst a kouřit zároveň, protože nemám víc než 3 minuty volnýho času, s tím že je neumí udělat. Odporoučím se za bar a snažím se jí vysvětlit, jak se šlehá mlíko, nicméně je to pro ní evidentně nepotřebná informace a tak zuřivě datlí cosi do telefonu. Mám sto chutí ho hodit do tý konvičky s mlíkem a blaženě sledovat, jak se tam uvaří, místo toho vyšvihnu 5 exkluzivních latéček, který jí naskládám na plato a pro jistotu si ještě ověřuju, jestli se cítí na to, zánest je ke stolu. Odpálkuje
mě svým „ježiši jo“ a já se smrtí v očích přihlížím tomu, jak se ona společně s platem a mýma dokonalýma kafema hroutí k zemi, na který následně sedí jak hromada neštěstí a bulí, že je špinavá, má popáleniny, a že se řízla o moje poslední skleničky, který během předchozích 6 hodin, ještě nezvládla rozjebat, a já mám sto chutí vzít konečně ten půllitr a jít ji dorazit. Místo toho na ni zařvu, ať se jde laskavě převlíct a odkráčí domů. S pláčem a telefonem u ucha vyběhne směr šatna a já si říkám, komu sem co udělala, že mi sem nastrčil takovýhle tele. Šikovnost mé kolegyně bych přirovnala přibližně k této slečně https://www.youtube.com/watch?v=gwbsahsn5lM. Kdybych ji u toho, co považovala za práci, natáčela, tak by tuhle šikulku určitě ve sledovanosti trhla.
Ve zrychlenym režimu vyšvihnu nových 5 lattéček, který jsou tak nepovedený, že bych klidně mohla tvrdit, že je dělala moje nová dočasná kolegyně, rychle zkouknu plac a když zjistím, že je všechno ok, tak se vracím na kuřárnu dojíst kuře, který jsem sice nechtěla, ale kopretina ho blbě objednala a já ho nechtěla platit za plnou cenu, tak jsem si ho hodila na personálku, a dokouřit zbytek cigarety, kterou jsem tam před začátkem sekvence katastrof nechala, když tu se ve dveřích zjeví zjevně nasupený šéf a chce vysvětlení, proč jsem na jeho svěřenkyni byla tak zlá. Snažím se mu s extrémním sebeovládáním klidně vysvětlit, že tady slečna je to největší kopyto, který jsem kdy měla tu čest poznat, a že její spolupráce s námi přinesla víc škody než užitku, škodu mu následně také vyčísluju v penězích s tím, že toto opravdu odmítám dotovat ze svého. Šéf s nuceným pochopením přikývne a nezapomene odvětit, že tady ale dneska budu úplně sama. Musím se kousnout do jazyka, aby ze mě nevylítlo, jestli to mám teda za odměnu, místo toho se jen tupě zaculím a jsem šťastná, že jsem tu kalamitu odstranila ze svýho placu a můžu na něm být raději sama, ve smrti, nicméně s dostatečným počtem skleniček a bez manka v kase.
Občas mi nedalo jinak než přemýšlet, jestli to ti lidé dělají naschvál. Jakože není dostatek brigád ve skladech Lidlu nebo v call centrech T-Mobilu, případně to už opravdu vymřeli všichni, kteří by o tuto práci měli alespoň minimální zájem a nezpůsobovali psychické újmy personálu, který ještě nějakým zázrakem nevyhořel a v oboru zůstal. Přitom, jak všichni víme, je ta práce přece tak krásná!
