Píše se rok 2019, cestovní ruch je na svém vrcholu, lidi z celého světa cestují, jak diví a Praha, jakožto jedna z nejbezpečnějších a také nejlevnějších metropolí, praská ve švech. V centru nejen, že na Čecha prakticky nenarazíte, ale na některých místech už se česky ani nedomluvíte, za rodinný oběd na Staromáku dáte víc než v nejlepší Michelinské restauraci a za zbylé peníze se můžete jít opodál vyfotit s obří chodící pandou nebo nakoupit do jednoho z 50 tradičních obchodů s českým granátem v okolí, pokud budete mít štěstí, nesrazí Vás při tom přiopilí mladiství turisti na elektrokoloběžkách. A pokud máte dostatek odvahy, můžete se svézt neoznačeným taxíkem, když se Vám poštěstí vyváznete z toho jenom úplně bez peněz.
Podnikat v této době ve službách je zlatý důl, majitelé hotelů, penzionů a ubytovacích platforem si chrochtají blahem a reveňáci se nezdráhají prodávat nejobyčejnější pokoje v tříhvězdě 10 kilometrů od centra za trojciferné eurové částky. Hotely bezhlavě nabírají personál na pozice jako „happiness manager“ nebo „druhá asistentka první asistenky“ a pomalu každá věc v budově má svého manažera, samozřejmě se vytváří všemožné bonusy a benefity pro zaměstnance, protože jak káží všemocné podnikové HR – jedině spokojený zaměstnanec může dělat spokojené hosty. Některým se tímto dokonce daří skrýt, že sehnat kvalitní personál do provozu v době s historicky nejnižší nezaměstnaností je prakticky nemožný.
Naopak hostům od dob, kdy hotelnictví začaly vládnout online recenze, značně otrnulo a nezdráhají se personálu v provozu život znepříjemňovat, co jen jim síly stačí. Mou favoritkou poslední doby je paní H., která si objednala pokoj bez snídaně a parkování a následně 15 minut řvala na recepční, že nemá snídani a parkování v ceně, samozřejmě se tímto pochlubila také ve své online recenzi, kde se dokonce přiznala, že si byla vědoma toho, že si ubytování bez těchto doplňkových služeb objednává a dávala to za vinu personálu, že si vůbec dovolil něco takového na webu nabízet, v těsném závěsu je pan E., který personál nařkl ze špatného počasí během pobytu a obdaroval nás 1 hvězdičkou z 5. A samozřejmě, když už dojdou i ty nejméně objektivní důvody, není nad to si stěžovat na něco, co v hotelu není, nikdy nebylo ani to není nikde inzerováno, třeba třínohý jednorožec, který prdí třpytky, nebo personál, který mluví jazykem Ter Sami, protože to maj přece všude. Většina stížností pak bývá zakončena všemi oblíbenou frází „zavolejte mi manažera“ v mylném domění, že budou slevičky a pobyty zdarma. Někteří hosté si nás prostě nezaslouží, o tom není pochyb. Musím uznat, že za těch víc než 13 let, co se v tomhle byznysu pohybuju, mě už jen máloco dokáže vyvést z míry, nicméně to, co jsou hoteloví hosté schopni napsat veřejně na web, mě nepřestane udivovat. Divím se, že není daleko vyšší procento útoků hotelového personálu na hosty, neboť i já mám občas nutkání někoho pobodat, a to už se v provozu pohybuju tak o 50 % míň, než před lety. Ale o tom si povíme víc někdy později.
Z byznysového hlediska je vše je v dokonalé harmonii, většina majitelů, zaměstnanců i hostů jsou spokojení a nikdo si ani v nejhorších snech nepředstaví, že by se tato téměř utopická doba měla za několik týdnů inspirovat Českými drahami a rozjetý vlak jménem turizmus poslat do p….ekla.
Krize přišla jak rána z čistého nebe a my se vracíme zpátky do mateřských škol a učíme se základní hygieně, jako bychom doposud byli všichni prasata, žijící mimo civilizaci. Všude po pracovištích visí návody, jak si dokonale umýt ruce, že si nemáme sahat do očí, šťourat se v nose a kašlat na kolegy a HR nemají na práci nic jiného, než všechny tyto informace 4x týdně posílat e-mailem formou retardovaných obrázků všem zaměstnancům firmy, aby i poslední uklízečka, která se do služebního mailu nejen, že neumí ani přihlásit, ale pravděpodobně ani netuší, že nějaký vůbec má, věděla, že si po čůrání a před jídlem má umýt ruce. Roušky nejsou k dostání už druhý den po vyhlášení nouzového stavu, a tak místo workshopů na přípravu sushi pořádáme workshopy na šití roušek. Jádrem hotelu jsou zejména pracovníci provozních úseků, moc mě tedy těší skvělé doporučení HR, aby v zájmu vlastního bezpečí zaměstnanci přešli na home office. Taková recepční , pokojská nebo číšník na home officu jsou opravdu hodně platní. Ale co, obsazenost padá rychleji, než Zeman ze schodů, všechny konference jsou už stejně zrušené nebo přesunuté na neurčito, a pokud nám zavření provozu nenařídí naše vláda odborníků, pravděpodobně stejně zavřem brzo sami, protože se zavřenýma hranicema k nám beztak moc zahraničních turistů nepřijede, a to pravděpodobně ani z Brna. Netrvá to ani týden a příkaz zavřít krám shora dorazí, nedoplněn žádným návodem, co třeba v takové době dělat, pravděpodobně se spoléhá na to, že my všichni jsme taky odborníci a přece víme, co v takové situaci, která od vzniku samostatné republiky nastala přesně nikdy, dělat. Naneštěstí hotely nemůžou mít otevřený výdejní okýnko na ulici a prodávat ubytování „to go“, ani ho rozvážet Uberem až k lidem domů, a tak začíná maraton blbých nápadů, co s téměř čtyři sta pokojovým a úplně prázdným barákem podniknout dřív, než celá společnost zkrachuje.
Ano, prvním třem měsícům roku 2020 se podařilo to, o co se rok 2012 pokoušel celých 12 měsíců, svět se prostě ze dne na den zastavil. Co se ale nezastavilo, jsou nájmy, poplatky za elektřinu, a nutnost při návštěvě v lidma přecpanym obchodě za nákup zaplatit. Penězma. Nicméně všechny Lidly a Tesca jsou stejně vydrancovaný až na nejhlubší dno všech regálů a z pasty na zuby a řapíkatýho celeru, kterej beztak do týdne zvadne, si toho moc neuvařím. Gratuluju všem, kdo mají doma třináct kilo těstovin, sedm pětikilovejch pytlů rejže a sto střicet koncerv lančmítu. Jo a padesát balíků toaleťáku. Doufám, že se Vám do toho daj aspoň moli, nebo že si otevřete závodní jídelnu a budete krmit ty chudáky, kteří přišli na nákup sedm minut po otvíračce a nic na ně už nezbylo. Pracovat v hotelu má ale v tuhle divnou dobu svoje nečekané výhody, je tam totiž jídlo. Spousta jídla, která byla nakoupena v dobré víře nakrmit stovky hladovějících hostů na snídaních nebo při výtečných večeřích. No a když nejsou hosti, tak někdo to nebohé jídlo přeci musí sníst a koho by trápilo, že může každou vteřinou přijít o práci, když bude nasycen. Nezbývá nám, než doufat, že naši odborníci přijdou s dechberoucí, byrokraticky nenáročnou, všem bez výjimek dostupnou a svou výší odpovídající finanční pomocí, která nás všechny zázračně spasí, a ke které si nebudeme muset najímat zástup právníků, ani při přehlédnutí jednoho slova psané Arialem velikosti 6, platit statisícové pokuty. To by se ale tady přeci nemohlo stát.
Taky Vás zajímá, jak tohle všechno dopadne?…
