Číšník na hrad

Každý den začíná stejně, je 9 ráno, personál se pomalu schází a připravuje na další den plný nových zážitků. Restaurace otvírá v 11, důvodů proč chodit o 2 hodiny dřív je hned několik – snídaně, ranní káva, cigareta, prostření na první vlnu invaze poledních meníček, druhá káva, druhá cigareta, vyžehlení košile, káva a poslední cigareta na hodně dlouhou dobu. Někde mezi druhou kávou a žehlením košile se začnou první nedočkavci dobývat do podniku, nezastaví je ani židle mezi dveřma, cedule s otevírací dobou a personál v civilu unaveně ucucávající ranní životabudič. V tom lepším případě jenom hledají záchody, v tom horším se Vás snaží přesvědčit o tom, jaký je čeká náročný den, a že chtějí jenom „rychlý kafe“. Pikolo a lattéčko. Deset párů očí se v tu chvíli setká v jednom pohledu a telepaticky se domluví, kdo se obětuje a vysvětlí jim, že restaurace otvírá až za hodinu. Barmanovi začíná tikat oko, a proto se vysvětlení chopí nejmladší děvče a s rozzářenýma očíčkama a úsměvem od ucha k uchu jim jde povědět naučenou vyhazovací frázi. Hosté odmítají odejít a dožadují se usazení na baru, prý si počkají. Po 15 minutách se za hlasitého mručení a nadávání odporoučí přes židlí zatarasený vchod zase ven.

Je za pět minut jedenáct a před vchodem už se tvoří fronta hladových návštěvníků z přilehlých kanceláří, majíc svých 30 minut polední přestávky, během kterých potřebují stihnout tříchodové menu, rodinný nákup a kadeřníka.  Personál v tu chvíli stojí už v plné polní u výdeje v kuchyni, vstřebává informace k dnešnímu menu, ochutnává a doptává se co je bezlepkové, bezlaktózové, v čem neni celer, houby, korýši, vejce, oříšky, vlčí bob a hlavně oxid siřičitý. Jeden by se až podivil, kolik lidí po uzákonění zveřejňování alergenů u všech pokrmů zjistilo, že je alergických na lupinu. A na oxid. Číšník musí být připraven byť na tu nejnepodstatnější prkotinu, protože se na ní zákonitě během prvních pěti objednávek někdo zeptá. V 11:00 se otevřou dveře a během pár minut prostory praskají ve švech, manažer se snaží hosty smysluplně usazovat ke stolům adekvátním počtu osob, populární jsou však stoly pro 6 obsazené dvěma osobami. Objednávky připomínají tvrdou diktaturu: „Dám si tohle, ale bez toho a s přílohou od tamtoho. Jo a eště s támhletim.“

Skupina 15 lidí řve páté přes deváté a já se těsnopisem snažím zaznamenat všechno, co by mohlo mít rozhodující význam při nahazování do kasy. Paní si dá kuřecí vývar bez masa, protože je vegetariánka a zajímá jí, jakou příchuť má ta zázvorová limonáda. Odvětím, že zázvorovou, ale nepřijde mi, že bychom se pochopily. Její kolegyni zajímá, jestli jsou v tomatovém salátku rajčata a jestli by to teda nešlo udělat bez nich. Samozřejmě, cibule se zálivkou. Na druhém konci stolu dva pánové hlasitě diskutují o tom, kolik veverek muselo umřít, kvůli jednomu polednímu menu. Snažím se jim vysvětlit, že veverky nezabíjíme, protože jsou moc tuhé, raději je vypreparujeme z býčků. Objednávku si raději dvakrát přepotvrdím, abych měla jistotu, nicméně o čtyřicet vteřin později u kasy už nevím, co znamená vrtulka na pátym řádku, jestli ten černý flek je hvězdička s tajným významem nebo to na bloku už bylo. Marně se snažím rozluštit, jakou přílohu chtěl vyměnit ten pán vlevo a na co má alergii jeho soused. Odvážnému štěstí přeje, říká se, a tak nasypu do kasy 15 jídel s třinácti změnami a doufám v zázrak. Kuchařům vyjede bon dlouhý jak týden před výplatou a… zázrak se bohužel nekoná. Paní se ten roastbeef zdá moc růžový a chtěla by ho dopéct do hněda, kolegyně si zase myslela, že tarhoňa je zelenina a je alergická na lepek. Slečna uprostřed je překvapená, že jsou v houbovém rizotu houby. Třikrát se zhluboka nadechnu a nesu jídlo zpátky do kuchyně. Kuchaři jsou nadšeni. Parta cizinců místo pozdravu zběsile vyžaduje heslo na wifi. Ani po třiceti minutách nemají vybráno, zato již sedmkrát prosili hosty u vedlejšího stolu, jestli by je nevyfotili. A ještě takhle. A teď s brejlema.

Meníčka stojí 129, 99 a 89 Kč, trendem v placení je 80 korunová stravenka, dvacka nebo spousta stříbra, popřípadě 80 korunová stravenka a dvoutisícovka. Kasírka mi stahuje zástěru, košili i kalhoty a s přibývajícími hodinami se její váha blíží hmotnosti menšího poníka. Mozek se v průběhu obědů mění v kalkulačku a má naučený všechny možný kombinace běžných stravenek, bankovek a mincí, stejně tak jako kombinace různého počtu různých menu s polévkami a dezerty i bez nich. Jen máloco může obsluhu během obědů překvapit, hosté sedající si k nesklizeným stolům, hosté dožadující se slev, protože čekali 7 a 1/4 minuty a normálně čekají jen 5, pití zdarma, pokusy o humor, agresivní hosté, upovídaní hosté, nerozhodní hosté, hosté bez peněz, hosté dožadující se hovořit s manažerem nebo raději rovnou se šéfkuchařem.

Občas se ale najde nějaká ta jobovka. Dnes je to pán s 37 korunovými stravenkami, divíc se, že k počtům potřebuju kalkulačku. I přes to, že s matikou nemám problém, násobky 37 zrovna z rukávu nesázim, zvlášť po soustavné tříhodinové lobotomii. Po zbytek obědů mi hlavou koluje myšlenka, kolik zla se muselo sejít v jedné osobě, aby vydávala cokoli s nominální hodnotou nezaokrouhlenou na 5 nebo 10. Na 5 nebo 10 se každopádně zaokrouhlují veškerá obědová dýška.

Blíží se 14. hodina a obědy se chýlí ke svému konci. Obsluha ošetřuje raněné a hledá ztracenou chuť k životu. Kuchaři pomalu chladnou a kadence sprostých slov klesá. Barman je zhroucený pod barem a proklíná toho, kdo vymyslel zázvorovou limonádu k menu zdarma. A to je teprve začátek dne.

… to be continued

Share on Facebook